Technologie Žárovky Od roku 1802, kdy Humphry Davy poprvé rozsvítil platinový drátek průchodem elektrického proudu udělaly žárovky velký technologický pokrok. Dnes jsme svědky jejich soumraku.

Klasické žárovky mají jen omezené možnosti z hlediska přibližování dennímu slunečnímu světlu. Jejich index podání barev je sice dokonalý (R_a=100), ale potíž je s barevnou teplotou T_c, která se u žárovek pohybuje kolem 2900 K, což odpovídá teplému žlutému světlu.

Toto omezení je dané teplotou tání wolframu 3695 K, ze kterého se žárovková vlákna vyrábějí.

Vlákno běžných žárovek má teplotu asi 2800 K, halogenových 2900–3000 K. Zvyšová teploty vlákna vede k velkému zkrácení životnosti žárovky. Například projektorové žárovky s teplotou vlákna 3300 K mají životnost jen několik desítek hodin.

Revolučním přístupem je zde použití filtru, který by přemíru žluté omezil. Jako vhodný filtr se ukázal oxid neodymitý Nd₂O₃. Tato látka se přimísí do skla baňky, které tak získá charakteristický modrofialový nádech. Vlastností iontu Nd^III+ se využívá ve filtrech pro zlepšení kontrastu v astronomické optice a hlavně při konstrukci infračervených laserů.

Filtr pohlcuje část světelné energie na vlnové délce kolem žluté barvy, kterou vnímáme ve světle běžné žárovky nejvíce. Výsledkem je "méně žluté" – tedy bělejší – světlo, které se kombinuje se zářivkovými zdroji NASLI lépe než světlo obyčejných žárovek.

Sklo s příměsí Nd₂O₃ světélkuje v blízké infračervené oblasti (1300 nm). Pohlcená energie se tedy mění na teplo. Filtr pohlcuje asi 20-25% světelného toku.

Žlutá barva je ve spektru přechodem mezi červenou a zelenou. Neodymový filtr tedy zvyšuje barevný kontrast mezi červenou a zelenou.